2 díl : Největší neduhy konstrukce českých silnic

Vytvořeno 05.05.2009 20:00:38 | Poslední změna 05.05.2009 20:00:59
Nevhodné a nepřehledné kruhové objezdy

„Kruháč” se stal modlou a na našich silnicích jich přibývá jako hub po dešti. Kruháč do každého města, kruháč na každou silnici, kruháč do každé rodiny. Bohužel, výhody kruhového objezdu zůstávají v Česku nepochopeny - jsou stavěny tam, kde být nemají, nejsou tam, kde být mají a tam, kde jsou, trpí mnohdy tragickou realizací.



Kruhový objezd má být v prvé řadě stavěn tam, kde se stýkají dvě více či méně rovnocenné silnice, kdy by zastavení kterékoli z nich znamenalo zbytečný problém a je lepší nechat jejich provoz splynout. Podstatné by také mělo být, že se jedná o křížení s alespoň čtyřmi příjezdy, stavět kruháč na křižovatce ve tvaru T je povětšinou absurdní, připojení do jednoho směru zajistí připojovací pruh, aniž by byl narušen provoz v průběžném směru, odbočení doleva je zpravidla možné řešit zákazem a donucením řidičů dojet na nedalekou již existující křižovatku či kruhový objezd, kde je možné se bezpečně dostat do svého směru. Jinak vzniká pět po sobě následujících kruhových objezdů pro nic, které děsivě komplikují provoz na hlavní silnici.

U nás se kruhový objezd stal jakýmsi nástrojem sociální rovnosti - dříve jeden směr jel a druhý občas stál. Nyní stojí všichni - jsme si rovni. V takovém Hulíně jsem byl jen párkrát v životě a nevím, jak to tam vypadalo v době „předkruháčové”, pokaždé jsem ale zaznemanel ohromné kolony ve všech směrech. A posléze o nich i mnohokrát slyšel. Podobné to bývá i v Táboře a Plané nad Lužnicí a jinde, kde jsou kruhové objezdy „prostě všude” a jako univerzální recept pochopitelně selhávají.

Mimochodem, v Táboře to nyní dotáhli tak daleko, že mají nově kruhový objezd dokonce i na mostě, zajišťujícím mimoúrovňové křížení. Pochopitelně díky němu není možné nikam nově najet, vždy bylo možné najet kamkoli, takže výsledkem je jen nově „přeražený” hlavní tah od Pelhřimova.

Zbytečné kruhové objezdy jsou samy o sobě zbytečným nebezpečím tak jako jakákoli jiná překážka volné průběžné jízdě (mj. i proto, že je tam třeba v noci nikdo nečeká, pokud dané místo nezná...), ještě větší problémy ale plynou z jejich stavební realizace. Na silnicích, kde denně projedou stovky kamionů, jsou stavěny kruhové objezdy o poloměru vnitřního prostoru cca tři metry, po kterých se kamion s návěsem sotva protáhne a pokud, tak při tom jede asi 4
km/h. A doprava stojí, tvoří se kolony, do těch nebo v těch se vesele bourá... Daleko největší zhovadilostí je ale realizace vnitřního prostoru kruhového objezdu ve stylu Mt. Blanc - nikdo přes něj nikam pořádně nevidí. Zatímco na přehledném kruhovém objezdu jen přibrzdíte a připojíte se, protože už stovky metrů vidíte, že se k němu nikdo jiný neblíží, ani se po něm nepohybuje, zde většina řidičů instinktivně téměř zastaví, neboť auto na objezdu vidí cca v jeho jedné čtvrtině. Něco jako „slepý kruháč”... Přerazit prsty tomu, koho něco takového napadlo udělat.


Špatně naspádované silnice

Záležitost z řad největších pikantností českých silnic má zpravidla dvojí projev. Tím prvním je negativní klopení, které je nepříjemné, nepotěší za snížené adheze, ale zpravidla není extrémně nebezpečné. Druhý je ale daleko nebezpečnější, nechává totiž po určitých úsecích za silnějšího deště stékat potoky vody, na kterých je aquaplaning neodvratitelnou příhodou i při relativně nízkých rychlostech.

Vraťme se opět na táborskou dálnici a výjezd směrem do Tábora od Prahy před sjezdem na Písek. Na tomto místě stékaly po dešti po dálnici takové potoky vody, že se vůz stával zcela neřiditelným už v rychlostech okolo 100 km/h na zánovních pneu
. Sám jsem zde měl větší problém jednou před mnoha lety, když byla dálnice nová, naštěstí jsem jej ustál a od té doby si na tomto místě dávám pozor. Nelžu vám ale nyní ani trochu, když řeknu, že jsem zde při každém větším dešti viděl auto ve svodidlech. Ta také po létech vypadají jako řešeto, v délce stovek metrů jsou po obou stranách pomuchlaná jak měsíc nepraná košile. Odpovědné úřady jsem na tento úsek opakovaně upozorňoval, výsledkem se ale stalo jen pár obligátních značek snižujících povolenou rychlost za deště. Teprve nyní, po mnoha letech a snad stovkách zbytečných nehod, je celý úsek přestavován. Pozdě, ale přece...



Podobné místečko bylo na příbramské R4 u Mníšku pod Brdy u čerpací stanice Benzina. Zde se pro změnu držela voda před mostem v množství označitelném jako rybník, také zde jsou dodnes svodidla zprohýbaná jako had a i zde naštěstí již došlo ke stavební nápravě. Podobných úseků jsou ale v Česku spousty a jsou maximálně nebezpečné. Místo je obvykle velmi nenápadné a tudíž enormně záludné - kdo jej nezná, má velkou „šanci” přijít k úhoně. Stavební řešení, tedy to jediné možné, přichází zpravidla velmi pozdě, nebo vůbec.
Krátké nebo žádné připojovací pruhy

Připojovací pruh je výborná věc. Při výjezdu z vedlejší silnice dává i velmi pomalým autům prostor bezpečně splynout s provozem na hlavní silnici. Bohužel, jeho kouzlo mnozí čeští projektanti neodhalili a nechávají Fabím HTP prostor pro připojení takový, že je za něj vděčen možná majitel Ferrari, nebo pro jistotu nenechávají žádný. Typickým případem jsou napojení na D1 v Brně, která vás rovnou hodí do víru přetížené dálnice. Navíc z nájezdu nelze provoz na hlavní sledovat v zrcátkách (tam si v tu chvíli prohlédnete možná balón nad Brnem), takže je třeba spustit oči z provozu před vámi a to je další problém. Nehod jsem zde viděl nespočet, řešení veškeré žádné. Ptám se jen: Proč? Stačilo by pár set metrů asfaltu pro další pruh...
Maření šíří vozovky

Asi se shodneme na tom, že čím je silnice širší, tím je bezpečnější - manévrovací prostor dokáže zabránit většině nehod. Na patnáct metrů široké silnici první třídy se dokážou čelně srazit leda členové evropského klubu slepců při společném praktickém cvičení řízení vozu. Ale není to jen o tom, široká silnice o více pruzích přináší bezpečné předjíždění, díky tomu i plynulý provoz, méně stresu, méně krizových situací. Většina silnic je u nás sice široká jak americký příjezd k soukromé horské chatě (takoví Rakušané by asi svrhnuli vládu, kdyby museli mezi Linzem a Vídní jezdit po takových silničkách jako my mezi Českými Budějovicemi a Brnem), ale když už se sem tam nějaká širší silnice postaví, pruhy jsou na ní namalovány jako na té pětimetrové okresce.

Příkladem budiž silnice spojující Benešov a Prahu. Tolik promarněného asfaltu... Ačkoli na celé cestě by mohly být i se zachováním odstavných ploch vždy alespoň tři pruhy, jsou k dispozici jen na jediném úseku a to ještě v jediném směru. Každé ráno zde tak řidiči bojují sami se sebou v nekonečných kolonách, míjejíc se zrcátky o půl metru a ponechávajíc po každé straně čtyři metry široký prostor pro nic...
Křížení nekřižitelného

Připojovací pruh nebo kruhový objezd mohou být fajn, i světelná křižovatka bývá dobrým řešením. Nejlepší ale je, když se auta z dvou různých směrů nepotkávají vůbec - kdo se nepotká, ten se nesrazí. Někdy se zkrátka stýkají dvě silnice, na nichž je provoz tak silný, že je nutné, aby se sobě vyhnuly. A na to zde bohužel nikdo nedbá. Do nekonečných kolon jsou tak přiváděni řidiči ze všech směrů, kteří následně mají to štěstí se osobně vidět na pěkné rušné křižovatce, nebo sexy poddimenzovaném kruháči.

Příklad si dosaďte sami, míst hodných mimoúrovňového křížení je u nás nespočet.
„Nekompatibilní” a nebezpečné značení

Problematice dopravního značení bych mohl věnovat samostatný článek, na tomto místě tedy zmíním jen některé z aspektů - (ne)návaznost značení na charakter silnice, pozdní nebo žádné informace o blížících se úskalích a dopravní značení jako samostatný důvod vzniku nebezpečných situací.

V prvním případě mám na mysli zejména vodorovné značení, podle kterého se řidiči v noci na neznámé silnici často orientují. Místo spásných svítících kamínků od Jeníčka a Mařenky ale nacházejí spíše něco šipku s nápisem „Do pekla tudy”. Značení často vykružuje docela jiný poloměr než samotná silnice, označení odstavného pruhu ponechává po pravé straně různě široký prostor, který místy zcela mizí do svodidel, odbočovací a připojovací pruhy jsou na průběžné roubovány násilně tak, že spíše vozidla svádějí k sobě než od sebe atp. Jet podle takového značení v noci je někdy opravdu cestou do pekel.

I svislé značky jsou ale osazovány nedbale. Např. upozornění na nějak nebezpečné místo přichází v době, kdy už samotný problém začíná, nebo za pár desítek metrů začne a reakce na něj už je spíše ke škodě věci. Značky bývají navíc často umísťovány tak, že jsou samy spíše nebezpečnou překážkou, než účinným varováním a samostatnou kapitolou by mohly být různé betonové instrumenty uprostřed či podél silnic, široké ostrůvky nutící řidiče zásadně změnit směr jízdy, nebo části toho, co se použiivá pro příčné prahy, našroubované do zašrafovaných míst na vozovce. Jako by se něco stalo, když na takové šrafování někdo vjede při vyhýbání se problému...

Silniční značení by mělo být vodítkem a bezpečným průvodcem. U nás je ovšem spíše matoucí, svede vás tam, kam nemá, informuje vás pozdě o tom, na co je třeba se předem přípravit, nebo je samo zdrojem nebezpečí a přímou příčinou krizových situací. Snad bychom někdy raději značení žádné, nežli takové...
Musí to tak být?

Nerozumím tomu, proč je na našich silnicích k nalezení stále tolik „stavebně nebezpečných” míst, proč jich neubývá a někde jich dokonce přibývá. Některé úseky silnic kombinují na pár kilometrech hned několik jasných nebezpečí za sebou a vystavují tak řidiče zbytečnému riziku. Volat po nápravě je obvykle marné, nebo je to minimálně běh na velmi dlouhou trať.

Obvykle je na takových místech alespoň snížená rychlost, ale zpravidla to mnoho neřeší. Jistě, i proto, že mnoho řidičů omezení nerespektuje. Ale je to skutečnou příčinou? Nebylo by lepší místo nákupu několika nicneřešících kusů dopravního značení a následného vymáhání nově vzniklých omezení párkrát kopnout bagrem? Všude slýcháme, jak má smysl pro záchranu lidského života udělat cokoli, tak proč najednou nemají mnohdy desítky životů cenu trochy práce? Stavební úpravy takových nebezpečných míst mají zjevné a hmatatelné výsledky, proč tedy raději investujeme do něčeho, co je rovnou k ničemu, nebo má takřka neměřitelný pozitivní přínos?

Moc bych si přál, aby si odpovědní jedinci uvědomili skutečné priority a místo líbivých řečí pro spodních pět milionů se zasadili o investice, které jim možná nevynesou tucet vteřin slávy v hlavním vysílacím čase TV Nova, ale odstraní skutečné prvopočátky příčin problémů na našich silnicích, které mají mnohdy opravdu cenu života.